Nepamatuji se na ní. Znám ji jenom z vyprávění a fotografií, ale přesto mám pocit, že mi odněkud z dálky mává.

V Bolívii, kde jsem nějakou dobu s rodiči žila, bylo nepsaným pravidlem, že bílí „gringos“ mají v domácnosti k ruce služku. Zkrátka se neslušelo, aby bílá lady vařila, uklízela nebo prala. Nebylo to zvykem. A tak přišla do naší bolivijské domácnosti dívka jménem Luz. Španělsky znamená luz světlo a ona skutečně světlem byla. Měla zářivé hnědé oči a přátelský úsměv. Mého bratra i mě nekriticky zbožňovala. Nad všemi lumpárnami přivírala oči. Žila v naší rodině spokojeně několik let. Pak přišlo loučení. Luz si přála odjet s námi do Československa. Rodiče ji ale přesvědčili, že komunismu by ji zničil, tak jako mnoho jiných. Když jsme odjížděli, plakala. Asi už předem věděla, že na naše dopisy nikdy neodpoví. Zřejmě se styděla za svůj neúhledný rukopis a gramatické chyby.

„Škoda, Luz, ráda bych se s tebou setkala. Kdo ví, třeba nám to osud ještě umožní.“

Moje nejlepší kamarádka na základní škole se jmenovala Eva. Seděly jsme spolu v lavici, navzájem od sebe opisovaly, půjčovaly si pastelky, jen tak z legrace si vyměňovaly svačiny a někdy i oblečení. Opičily se jedna po druhé. Do kurzů hry na kytaru jsem se přihlásily jak jinak než společně. Na hodiny jsme chodily také spolu a našeho milého pana učitele vyváděly z míry častými záchvaty smíchu a nesoustředěností. Nakonec – přes náš odpor - se rodiče i učitel rozhodli, že na hodiny budeme docházet každá zvlášť a pro jistotu i jiný den. Eva po půl roce kytary nechala. Já hrála dál, kytara mě začala bavit, pravidelně jsem cvičila a protože nechybělo ani potřebné hudební nadání, po čase jsem úspěšně složila zkoušky na Státní konzervatoř v Praze. Kytara se stala mojí společnicí, dávala jsem jí přednost před vším a snila o dráze koncertní kytaristky. S vyznamenáním jsem dokončila školu a s kytarou se vydala na postgraduální studium do Madridu. Mezi tolika skvělými kytaristy na španělské královské konzervatoři jsem se cítila jako ryba ve vodě. Pak ale přišel zlom. Byla jsem na výletě v Andalusii, stála na malém parkovišti a dívala se na zapadající slunce. Kousek ode mě seděl na patníku ušpiněný výrostek. Nevěnovala jsem mu pozornost až do té doby, než odkudsi vyndal starou oprýskanou kytaru a začal hrát. Bez koncertního pódia, bez diváků , bez pečlivě upravených nehtů, bez not, jen tak sám pro sebe. Byl to nejhezčí kytarový koncert, jaký jsem do té doby slyšela.

Ten zážitek ve mně zůstal dlouho. Cítila jsem, že ačkoliv mám talent, přesto s takovou lehkostí, něhou i vášní nikdy hrát nebudu. V duchu jsem zaklapla futrál, rozloučila se s představou koncertní virtuosky a vydala se po jiné cestě...